Stručné dějiny řádu na Moravě a ve Slezsku

Řád v meziválečné ČSR

Po 1. světové válce byl řád v nelehké situaci. Nejenže procházel náročnou vnitřní reformou, ale i vnější politické podmínky mu byly krajně nepříznivé. Po rozpadu monarchie s k němu nástupnické státy postavily velmi rezervovaně -důvodem bylo samozřejmě zejména propojení řádu s habsburským domem. Česká provincie se sídlem velmistra a největším majetkem se ocitla v Československé republice, slovinsko - chorvatská provincie v Jugoslávii a nejasné bylo, co se stane s územím jižního Tyrolska. Řádu v ČSR se týkala pozemková reforma, provedená v následujícím období - přišel při ní zhruba o 10 % majetku. Roku 1929 navštívil Bouzov prezident ČSR Tomáš G. Masaryk a byl uctivě a srdečně přijet velmistrem Kleinem. Ve své uvítací řeči velmistr zdůraznil, že řád svůj majetek a prostředky využívá ve službě bližnímu, zejména chudým a opuštěným, kteří by jinak neměli šanci na důstojný život.

Že si velmistr Klein nevymýšlel, může dokázat tento přehled aktivit řádu v Československu k roku 1930:

Nemocnice - řád provozoval pět nemocnic s poměrně moderní a kvalitní péčí. Jako zdravotní sestry zde sloužily především řádové sestry. Ve 30. letech pak ještě proběhla oprava a velká modernizace nemocnice v Opavě. Chudí nemocní, bez rozdílu národnosti nebo vyznání, měli veškerou péči zdarma.

Chudobince zřídil řád v Bruntále a na Bouzově především pro staré nebo nemocné lidu, kteří by jinak těžko hledali obživu. Roku 1928 investoval do svých nemocnic a chudobinců přes tři milióny tehdejších korun!

Lázně Karlova Studánka byly rozšiřovány a modernizovány, připojeny byly rašelinné a sluneční lázně I zde řád poskytoval chudým možnost bezplatného ošetření a pobytu. I díky tomu vykazovaly lázně průměrnou roční ztrátu až 300 tisíc korun.

Školství patřilo k prioritám řádu a i zde platilo, že školy (většinou dívčí, vedené řeholními sestrami) byly otevřeny všem bez rozdílu národnosti nebo náboženského vyznání. Celkově provozoval řád v regionu 13 škol.

Duchovní správa - řádoví kněží spravovali mnoho farností, např. Opavu, Bruntál, Andělskou Horu, Vrbno pod Pradědem, Nouzov atd. Ve všech farnostech řád samozřejmě na vlastní náklady udržoval fary a kostely.

Kulturní památky v řádovém vlastnictví (např. hrady Bouzov a Sovinec) byly ve vzorném stavu a i do nich řád investoval nemalou sumu peněz.

Pokud se připočtou ještě invalidní podpory a penze, které řád poskytoval nejen svým zaměstnancům, ale i všem dělníkům, kteří kdy na řádových velkostatcích, vyjde celkem úctyhodná částka, která byla průměrně každý rok na veřejně prospěšné účely vynaložena - více než 5 miliónů korun. Roku 1936 byl za velmistra zvolen P. Robert Schälzky, kněz občanského původu, Slezan, děkan v Bruntále. Tento bývalý senátor československého parlamentu za křesťansko - sociální stranu byl politickým protivníkem Konrada Henleina. Možná i díky němu a díky silné religiozitě oblasti nenacházelo Henleinovo separatistické hnutí v regionu zpočátku žádnou zvláštní odezvu. Znal se dobře s prezidentem Edvardem Benešem, který také roku 1937 přijal pozvání na Bouzov, kde poobědval s velmistrem a vedením řádu. Oba dva muži se pak setkali ještě několikrát.

            Krize v Evropě v souvislosti s nástupem nacismu v Německu však nasměrovalo vývoj dění ke katastrofě. Po anšlusu Rakouska se řád stal jednou z obětí nacismu, protože byl ihned zrušen a jeho majetek zabaven. V Československu se řád ve chvíli smrtelného ohrožení republiky jednoznačně postavil na stranu státu. Poskytnul nenávratnou půjčku 15 miliónů korun na výstavbu opevnění ve Slezsku. Stejně tak dal československé armádě bezúplatně k dispozici řádové hájenky a zámek v Hrabyni. Po Mnichovské dohodě a odtržení sudetských území, což se týkalo i řádových území, bylo s řádem také jako se spojencem Československa nakládáno. Říšský komisariát v Liberci vyhlašuje již v říjnu 1938 pozastavení činnosti řádu a zabavení jeho majetku, což je ještě jednou potvrzeno v únoru 1939. Majetek řádu je konfiskován a předáván různým německým subjektům. Nic na tom nezměnila ani zoufalá snaha velmistra zachránit pro řád alespoň něco.

2. světová válka a její důsledky

Velmistr Schälzky byl prohlášen za osobu neloajální nacistické Velkoněmecké říši a byl mu vykázán pobyt a domácí vězení v hájence nedaleko Karlovy Studánky. Většina kněží byla vyslýchána gestapem, případně vězněna v koncentračních táborech nebo na Mírově. O jejich osudech jsou dochovány však pouze strohé údaje. Majetek církevního charakteru byl převeden na diecéze, hospodářské majetky byly zabaveny ve prospěch různých organizací, památky většinou zdecimovány. Truchlivému osudu uniknul hrad Bouzov, zřejmě i díky tomu, že se zalíbil samotnému šéfovi SS Heinrichu Himmlerovi - několikrát tam za války pobýval a jednotka SS jím na hrad dosazená asi přispěla k tomu, že hrad nebyl vyrabován.

Na konci války byl řád ve zbídačeném a chaotickém stavu, relativní organizovanost lze konstatovat pouze u sester. Velmistr Schälzky se pokusil o znovuobnovení provincie bratří, ale jako Němec měl dosti ztíženou pozici, a tak své pravomoci předal českým řádovým bratřím. Do konventu v Opavě se také vrátil P. Stanislav Dostál, řádový bratr s pozoruhodnými osudy  který před nacismem prchnul k jugoslávské partyzánské jednotce a později k československé legii v rámci francouzské armády. Když začal probíhat odsunněmeckého obyvatelstva, byla nucena odejít německá část řádových bratrů. Pokusy bratří o převzetí svého majetku, který jim zabavili nacisté, se nevydařily. Správní komise začaly do řádových hospodářství dosazovat své lidi, kteří zde „hospodařili po svém." Národní správci vztáhli na řád dekret prezidenta Beneše  týkající se neplatnosti majetkoprávních převodů na Německou říši. Skutečnost, že řád za války svým majetkem nedisponoval, a tudíž ho ani nemohl používat ke kolaborantským účelům, byla zcela ignorována. V březnu 1946 vydal Zemský národní výbor, expozitura v Opavě, právně dosti zmatený konfiskační výměr. Ve zdůvodnění už národní výbor argumentuje komunistickým způsobem a slovníkem, např. označuje činnost řádu na našem území za protistátní a germanizační. Až komicky působí bod 2 zdůvodnění, ve kterém je řád pranýřován za „úplné vyhubení pobaltských Slovanů." Velmistr podal proti postupu státu stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten mu v rozhodnutí z února 1948 a prosince 1948 (tedy již po komunistickém puči!) vyhověl a zabrání majetku ministerstvem zemědělství zrušil.